Hlubokým problémem české společnosti, na nějž opakovaně upozorňuji, je její neskutečná atomizace, roztříštěnost. Místo spojování sil jsme tak svědky žabomyších sporů a soubojů velkých eg malých lidí. V případě, že se jedná o budoucnost celé společnosti, je takový stav více než tragický. Je nesnesitelný.

Předsedkyně spolku Učitelská platforma, Petra Mazancová, měla neskonalou potřebu ihned po protivládních protestech útočit na odbory. Na sociálních sítích se tak objevilo následující stanovisko zmíněného spolku:

„Ostře se vymezujeme proti akci odborů, která původní záměr učitelské stávky zneužívá a spojuje s lidmi, kteří jsou pro demokracii ohrožením, a nikdy na demonstraci neměli vystoupit! O programu odborářských protestů jsme nebyli předem informováni, nijak jsme se na něm ani nepodíleli.“

Co tedy Učitelská platforma vlastně chce? Platy požaduje vyšší – ale současně touží stát na jedné palubě s Fialovou vládou. Ta jí přijde nesporně morálnější, demokratičtější a důvěryhodnější než protivládně zaměřený občan známý jako Vidlák, tedy Daniel Sterzik. Ten je zcela neoprávněně titulován jako „proruský kolaborant“. Neřekl však nic, co by šlo označit za dezinformaci. Pouze si dovolil propojit protest učitelů s oprávněným protestem zemědělců, kteří jsou rovněž Fialovou vládní politikou likvidováni. Navíc velmi zřetelně pojmenoval jeden z hlavních problémů: „Za ceny elektřiny může nenažranost.“

Učitelé si musí uvědomit, že chtějí–li začít prosazovat svoje zájmy, musí zapomenout na pošilhávání po příslušnosti k vládním rádoby elitám – a nesmí jim vadit nálepka „dezoláta“. Budou–li se rvát jen za své vyšší platy, dopadnou jako husité u Lipan, jako sedláci u Chlumce či jako české stavy na Bílé hoře. Ti, kteří jsou nejednotní, jsou vždy poraženi. Dějiny na toto téma poskytují celou řadu velice názorných příkladů. Sami za sebe učitelé nezmohu vůbec nic. Šanci mají jen po boku zemědělců, dělníků, lékařů a zdravotních sester, úředníků a dalších státních zaměstnanců, důchodců, matek samoživitelek, lidí handicapovaných atd.

Jak se někdo začne povyšovat nad druhého a ohrnovat nad ním noc, je konec. Jestliže učitelé začnou tvrdit, že vlastně ani proti Fialově vládě nejsou – a jen by si poníženě přáli dostat z vládního stolu víc drobků, sympatií ve společnosti se nedočkají – a ve svém odporu zůstanou jako pověstný kůl v plotě.

Učitelská platforma by si měla uvědomit, že bez ní se protestující obejdou – ale ona se neobejde bez ostatních složek společnosti. Odbory pak mohou dumat, zda mají větší šanci oslovit lidi v čele s J. Středulou, který v prezidentské volbě podpořil současnou kandidátku STAN do Europarlamentu, D. Nerudovou, nebo s někým, jako je Vidlák, který se s vládní mocí nepaktuje – a nefiguruje jako člen v žádném cizím think–tanku.

Budeme–li se vzájemně kádrovat a štítit se jeden druhého, Petr Fiala se nám bude smát. Dokážeme–li se spojit, smích ho přejde. Je to triviální – a současně účinné. Otázkou zůstává, zda je česká společnost dostatečně vyzrálá, aby tento recept využila ke své záchraně.